Pod rušnými istanbulskými ulicemi se nachází tajemný podzemní palác – Cisterna bazilika . Tento starověký zázrak není jen dílem římského inženýrství , ale také podmanivým symbolem mnohovrstevnaté historie Istanbulu. V tomto příspěvku prozkoumáme, jak byla Cisterna bazilika postavena, jaký byl její původní účel, jak se v průběhu staletí vyvíjela a jaké úsilí bylo vynaloženo na zachování její úchvatné krásy dodnes.
Výstavba Cisterny baziliky
Bazilika Cisterna , v turečtině známá jako Yerebatan Sarnıcı (což znamená „Cisterna klesající do země“), byla postavena v 6. století za vlády byzantského císaře Justiniána I. (527–565 n. l.). Byla postavena jako bezpečná nádrž na vodu pro Velký palác v Konstantinopoli a okolní budovy.
Název „bazilika“ pochází z veřejného náměstí neboli baziliky, která se nad ní kdysi nacházela. Cisterna měří asi 140 metrů na délku a 70 metrů na šířku a pokrývá plochu téměř 10,000 80,000 metrů čtverečních. Může pojmout přibližně XNUMX XNUMX metrů krychlových vody.
Konstrukci podpírá 336 mramorových sloupů , každý vysoký asi 9 metrů, uspořádaných ve 12 řadách po 28 sloupech. Mnoho z těchto sloupů bylo převzato z dřívějších římských budov , což vysvětluje rozdíly v jejich designu a výzdobě.
Účel a funkce bazilikové cisterny
Hlavním účelem cisterny bylo skladování sladké vody , která by mohla být použita v případě sucha nebo obléhání. Voda byla přiváděna z Bělehradského lesa , který se nacházel téměř 20 kilometrů daleko, přes Valentův akvadukt a další vodní kanály.
Sloužila jako záložní zdroj vody pro císařské budovy, včetně paláce a klíčových administrativních prostor. Přestože byla cisterna v podzemí a skryta před každodenním životem, hrála klíčovou roli v přežití a funkčnosti starověkého Konstantinopole.
V průběhu staletí, i když se politická moc měnila z byzantské na osmanskou , cisterna nadále dodávala vodu, ačkoli její využívání se po dobytí Konstantinopole v roce 1453 snížilo.
Různá jména a použití v průběhu historie
V průběhu historie byla Baziliková cisterna známá pod různými názvy. Kromě „ Yerebatan Sarnıcı “ ( Potápějící se cisterna ) byla také označována jako „ Podzemní palác “ kvůli svým velkolepým sloupům a atmosféře připomínající katedrálu.
Během osmanské éry mnoho lidí zapomnělo na jeho existenci, dokud jej v 16. století znovu neobjevil učenec Petrus Gyllius , který si všiml, že místní obyvatelé čerpají vodu – a dokonce chytají ryby – otvory ve svých sklepech.
Dlouhou dobu zůstával do značné míry ignorován, jen občas ho využívaly okolní domy a obchody. Až ve 20. století byl vážně považován za kulturní a historickou památku.
Úsilí o restaurování a konzervaci
V 60. letech 20. století turecká vláda provedla první velký restaurátorský projekt , kdy cisternu vyčistila od trosek a zpřístupnila ji veřejnosti jako turistickou atrakci. Byly instalovány dřevěné chodníky, aby si návštěvníci mohli prohlédnout její mystickou atmosféru, aniž by se museli brodit vodou.
Od té doby proběhlo několik fází restaurování, včetně moderního osvětlení, strukturálních výztuh a zachování dvou ikonických hlav Medúzy , které tvoří základny dvou sloupů a dodnes mistfikují návštěvníky svým původem a umístěním.
V posledních letech se v Cisterně baziliky konaly také umělecké výstavy, koncerty a natáčení filmů, včetně scén z filmu Peklo (2016), což do tohoto starobylého prostoru vneslo novou kulturní vrstvu.
Závěr
Cisterna baziliky je mnohem víc než jen vodní nádrž – je to časová schránka byzantské vznešenosti , osmanského tajemství a moderní fascinace . S tlumenými světly, ozvěnou kapek vody a staletými sloupy se návštěva cisterny cítí jako vstup do zapomenutého podsvětí – které stále dýchá šepotem starověkých říší.